Podlahové vytápění

Historie podlahové vytápění se začíná psát v podstatě už ve starém Římě, kde se využívalo teplo spalin. Tyto spaliny proudily pod dům do kanálků a tím ohřívaly podlahu. Teplonosným médiem nebyla voda ale vzduch. Klasické teplovodní podlahové vytápění, v podobě v jaké ho známe dnes, se poprvé objevuje v 18.století ve Francii, podstatně větší rozšíření nastává pak v Německu a od 20.století se teplovodní podlahové vytápění s nuceným oběhem stává běžným typem vytápění.

Podlahové vytápění lze použít pro všechny typy staveb s dobrými tepelně izolačními vlastnostmi, dostatečně velkou volnou plochou a u podlah s vhodnou podlahovou krytinou. Podlahové vytápění díky daleko příznivějšímu teplotnímu profilu proti vytápění radiátory umožňuje snížení teploty v místnosti až o 2°C oproti systémům s konvenčními otopnými tělesy, při zachování stejné tepelné pohody. Snížení teploty vzduchu o 1°C přináší úsporu 5% ročních topných nákladů. Z toho vyplývá, že při použití podlahového vytápění nastává úspora přibližně 10% topných nákladů proti radiátorům. Přes vyšší pořizovací náklady na podlahové vytápění nastává návratnost při současných cenách paliv v průběhu 5 až 7 let. Následný provoz podlahového vytápění pak přináší již výše uvedenou čistou úsporu topných nákladů.

Podlahové vytápění minimalizuje cirkulaci vzduchu a tím i víření prachu. Snížením teploty vzduchu v místnosti se zvýší relativní vlhkost a tato skutečnost pozitivně ovlivňuje i pobyt osob s alergiemi v místnostech s podlahovým vytápěním. Jedna z mála nevýhod podlahového vytápění je jeho tepelná hystereze. Tato tepelná setrvačnost se u běžných systémů podlahového vytápění pohybuje mezi 2 – 4 hodinami. Tato skutečnost se nechá pozitivně eliminovat vhodně zvoleným systémem měření a regulace. Měrný výkon podlahového vytápění závisí také na rozdílu teploty povrchu podlahy a teploty vzduchu. Pokud se teplota vzduchu zvýší např. slunečním zářením, projeví se u podlahového vytápění tzv. samoregulační efekt – sníží se jeho měrný výkon.

Teploty povrchu podlahy

Pro povrch podlahy jako přímou kontaktní plochu k uživateli je ze zdravotních a fyziologických důvodů nutno dodržet tyto maximální přípustné teploty povrchu:

místnosti s pracovišti, ve kterých se převážně stojí: 27°C,
obytné a kancelářské místnosti: 29°C,
galérie chodby a předsíně: 30°C,
koupelny,sauny a kryté bazény: 33°C,
oblasti s řídkou návštěvností ( okrajové zóny): 35°C.

Systémy podlahového topení

Trubkové podlahové vytápění instalované na systémovou desku

Jedná se o nejčastěji používaný systém podlahového vytápění v ČR. Systémové desky slučují funkci tepelné izolace s upevňovacími prvky trubek do jednoho stavebního dílce. Často tyto systémové desky obsahují i integrovanou izolaci proti zemní vlhkosti. Systémové desky by měly mít minimální objemovou hmotnost 35 kg/m³. Ukládání trubek se pak uskutečňuje při jedné operaci s velkou časovou úsporou. Po obvodech topných polí je umístěna okrajová dilatační páska.

Trubkové podlahové vytápění s nosnou sítí

Při použití nosné sítě se nejdříve pokládají tepelné a zvukové izolace, které se pokryjí krycí folií, chránící před vlhkostí. Podle potřeby se pak na nosnou síť rozmístí úchyty pro upevňování trubek. Následně se do nich ukládá topná trubka příslušného průměru a v předepsané rozteči.

Trubkové podlahové vytápění s využitím vodící lišty

Tento způsob podlahového vytápění redukuje množství systémových komponentů na minimum a tím je po materiálové stránce cenově výhodný. Tato výhodnost je pak do značné míry eliminována větší pracností při pokládce. Při použití instalace podlahového vytápění s využitím vodící lišty se nejprve položí tepelná, případně kročejová izolace, společně s instalací okrajové dilatační pásky. Poté následuje položení krycí folie. Následnou pracovní operací je rozmístění vodících lišt které se k tepelné izolaci zpravidla fixují příchytkami. Do takto připravených vodících lišt se pokládají topné trubky příslušného průměru v navržené rozteči.

Trubkové podlahové vytápění instalované na systémové role

Tento systém využívá při instalaci topných trubek systémové role tepelné izolace s vyznačenou roztečí. Trubky se fixují na tyto systémové role zpravidla pomocí úchytek z plastů. Nevýhodou tohoto systému je zpravidla vyšší cena systémových rolí ve srovnání s ostatními systémy instalace trubního podlahového vytápění. Často se tento typ podlahového vytápění označuje jako Tacker-systém.

Trubkové podlahové vytápění – suchý způsob

Předešlé systémy se zpravidla zalévají betonovou mazaninou, zatímco tento typ podlahového vytápění využívá jako konečnou podlahovou konstrukci sádrovláknité desky. Mezi hlavní výhody suchých instalací podlahových vytápění patří:

nízká stavební výška
podstatně nižší hmotnost suchého systému proti klasické instalaci
odpadají mokré operace
podstatně menší setrvačnost topného výkonu

Hlavní nevýhodou suchého způsobu je jeho vyšší cena.

Podlahové vytápění s redukovanou stavební výškou

Tento typ podlahového vytápění je vlastně modifikací systému podlahového vytápění instalovaného na systémové desky. Základem jsou systémové desky Mini s pokládací roztečí 3 cm a dále odpovídající násobky 3 cm. Stejně jako klasické systémové desky tak i systémové desky Mini jsou při výrobě opatřeny úpravou „tepelným šokem“ a tak není nutná instalace s pomocí PE folie. Používá se trubka o průměru 12 mm, specielní plastifikátor a syntetická vlákna. Podlahové vytápění realizované pomocí systémových desek Mini nachází uplatnění jak v novostavbách, tak i v oblasti staré zástavby, je-li vyžadována instalace s minimálním navýšením výšky podlahy.

Konstrukce topné mazaniny

Podle projektové dokumentace řádně nainstalovaný a po tlakové zkoušce prověřený systém podlahového vytápění se zpravidla zalévá betonovou mazaninou. Tyto betonové mazaniny často obsahují plastifikační přísady. Zde je nutné dodržet minimální hodnoty síly betonové mazaniny, která se pohybuje mezi 60 až 70 mm. Další důležitým aspektem je pak postupný náběh systému podlahového vytápění do provozu. Tento postupný náběh se uskutečňuje v režimu nárůstu teploty otopné vody o 5°C za 24 hodin z výchozí ( momentální ) teploty. Po dosažení výpočtové teploty otopné vody následuje 3 denní vytápění s touto teplotou a po té zpětný pokles o 10° C za 24 hodin až na původní (momentální teplotu).

Velmi progresivním trendem je pak zalévání systémů podlahového vytápění samonivelačními potěry. Tyto samonivelační potěry se realizují jak na cementové bázi, tak na bázi anhydritu. Samonivelační potěry redukují výšku zálivky, dobu zrání zálivky a v neposlední řadě i pak četnost a velikost jednotlivých dilatačních celků. Použití je nutné vždy konzultovat s dodavatelem těchto potěrů.

Podlahové krytiny pro podlahové vytápění

U tepelně technických výpočtů podlahového vytápění je nutno zohlednit odpor kladený vedení tepla podlahovou krytinou. Obecně smí odpor kladený podlahovou krytinou vedení tepla, nezávisle na druhu a struktuře, vykazovat maximální hodnotu Rb 0,15m2K / W.

Dřevěné podlahy

Podlahové krytiny z dřevěných parket jsou pro podlahová vytápění rovnocenně použitelné. Je však nutno používat pouze parkety určené pro instalaci na podlahové vytápění. Dalším důležitým aspektem je pak vhodně zvolený typ instalace – lepení dřevěné podlahy. Velmi důležité je věnovat pozornost tomu, aby vlhkost dřeva a mazaniny při pokládání odpovídala hodnotě povolené normou DIN 280 a aby použité lepidlo zůstalo trvale elastické.

Minerální podlahové krytiny.

Kámen, kabřinec nebo jiné keramické podlahové krytiny jsou pro podlahová vytápění nejvhodnější. Při řemeslné pokládce obkladů a dlažeb mohou být bez omezení používány běžné metody pokládání:

do tenké spojovací vrstvy na zatvrdlé mazanině
do tlusté spojovací vrstvy na zatvrdlé mazanině
do maltového lože na dělící vrstvu

Podlahy z plastů

Plastové podlahové krytiny jsou v zásadě vhodné pro podlahové vytápění. Je doporučeno lepení plastových desek nebo pruhů.

Textilní podlahové krytiny.

Koberce by měly být za účelem dosažení lepšího průchodu tepla zásadně lepeny. Tloušťka koberce by neměla překračovat 10mm. Je bezpodmínečně nutné přesně dbát pokynů výrobce v souvislosti s montáží, pokládáním a provozem textilní podlahy nad podlahovým vytápěním.Hodnoty Rb podlahových krytin by měly být pro každý případ dimenzování podlahového vytápění korektně vypočteny. Pro přibližné dimenzování je možné dosadit hodnoty uvedené v tabulce.

Závěrem - podlahové vytápění je velkoplošné vytápění které má řadu předností. Je vhodné ho navrhovat ve spojení s nízkoteplotními zdroji tepla jako jsou např. kondenzační plynový kotel, tepelné čerpadlo nebo solární zdroj. Při správné ochraně kotle proti nízkoteplotní korozi může být zdrojem tepla i klasický ocelový či litinový plynový stacionární kotel. Řadu problémů představuje spojení kotle na tuhá paliva a podlahového vytápění. U tohoto typu zdroje je vždy nutná instalace akumulačního zásobníku topné vody. Správně navržené a dobře instalované systémy podlahového vytápění přinášejí uživateli provozní spokojenost a finanční úsporu po celou dobu životnosti, která se u renomovaných dodavatelů pohybuje nad 50 roky.