Hliněná podlaha
Hliněné podlahy se ještě v první dekádě minulého století často používaly jak v obytných, tak i v hospodářských místnostech lidových staveb. Kromě využití hlíny na podlahy, jí byly vymazávány také spáry srubů, nebo se celá roubená stavba nahazovala ve dvou vrstvách silnou hliněnou omítkou, která fungovala i jako tepelně – izolační vrstva. Hlavním stavebním materiálem byla hlína neboli tzv. hliněná mazanina.
Hliněná podlaha především v obytných místnostech byla nejvíce zatěžována pochůzí konstrukcí a bylo třeba ji pravidelně udržovat.
V současnosti mohou však tento účel plnit např. lehké vibrační desky. Pro zájemce o opravu a obnovu roubených staveb a novostaveb není při dodržení podstatných zásad žádný důvod k obavám. I sám vlastník nemovitosti může hliněnou podlahu dokázat realizovat svépomocí.
Velkou výhodou je skutečnost, že lze použít místní suroviny jako např. hlínu, která byla získána během kopání základů domu. Na trhu v dnešní době existuje celá řada firem schopných doručit výchozí materiál také ve velkoobjemových vacích, který může být v případě potřeby upraven přimísením vhodných příměsí.
Co je hliněná mazanina
Hliněná mazanina je kvalitně homogenizovaná hlína, která je smíchána s plevami, se slaměnou řezankou, pazdeřím ze lnu atd. Dle regionálních zvyklostí se daly používat i další příměsi jako je hovězí krev a zvířecí chlupy.
Výhody a nevýhody hliněné podlahy
Výhody a nevýhody hliněné podlahy jsou:
+ ekologická likvidace,
+ přírodní materiál
+ energetická nenáročnost na výrobu,
+ podlaha je příjemná na dotyk
+ teplý povrch
+ snadná recyklace,
– větší nároky na údržbu, které je možné eliminovat použitím kusových koberců.
Příprava materiálu na hliněnou podlahu
Základem pro zhotovení hliněné podlahy je tedy perfektně homogenizovaná směs hlíny, která je složena ze tří složek. Hlavní surovinou je hlína, do které se dle potřeby přidává ještě ostřivo a voda. Hlína obsahuje jíl, který má v této surovině funkci pojiva.
Při vysychání se mohou tvarové změny jílu projevit vznikem trhlin. K jejich eliminaci dobře poslouží ostřivo, což je klasicky řezaná sláma, plevy a osiny. Míchání hliněné mazaniny se může provádět ručně nebo strojově.
Neupravenou surovinu je třeba nejdříve upravit tak, že se proseje na zednické prohazovačce a v případě potřeby se zkropí přibližně tak, aby vlhkost hlíny byla podobná své přirozené vlhkosti. Celá hromada se poté překope a promísí se kvůli stejnoměrnému rozložení vlhkosti.
Následně se hlína rozprostře, posype se řezanou slámou a promísí. K promíchání je možné použít také klasickou bubnovou míchačku, nebo pokud jej máte, tak i zahradní kultivátor. Správná vlhkost se dá zjistit i ručně tak, že při zmáčknutí hlíny se nesmí mezi prsty objevit voda a při otevření pěsti je třeba, aby materiál zůstal pohromadě.
Poslední vrstva hliněné podlahy
Následně roztíraná vrstva hliněného těsta (stěrky) vyrovná eventuální nerovnosti podkladu, které vznikly během předchozího hutnění podlahy, popřípadě vyplní také drobné praskliny. Při nanášení stěrky se musí zvlhčit povrch, aby se obě dvě vrstvy důkladně spojily. Síla stěrky se pohybuje v rozmezí 2 až 10 mm.
Po mírném zaschnutí vrstvy stěrky se celá plocha zatře lejnem skotu obsahujícím proseté obilné osiny nebo drcenou slámu, což zvětšuje odolnost hliněné podlahy vůči vodě a oděru. Náhradou hovězího lejna může být směs fermeže ze lněného oleje, vody a jemné drti slámy.
